Není to tak dlouho, kdy v okolí Vizovic utichly motorů závodních vozů. Amatérská soutěž Ve stopě Valašské zimy 2009 je již minulostí. Co ale vlastně byla ona slavná „Rally Valašská zima“, na jejíž tradici současná podoba soutěže velmi vzdáleně navazuje?

     Automobilová soutěž „Rallye Valašská zima“ začala psát svou historii v roce 1976. Po celou dobu, kdy se soutěž jezdila, byla jejím pořadatelem Základní organizace Svazarmu ČSR, AMK Rudý říjen Otrokovice. S výjimkou roku 1977, kdy se soutěž jela 2x v témže roce (v lednu a prosinci ), konaly se další závody vždy koncem ledna nebo počátkem února. Jednalo se tedy o zahajovací závod celé „soutěžácké“ sezóny, který se vzhledem k tehdejšímu „normálnějšímu“ vývoji počasí odehrával téměř vždy na sněhem či ledem pokryté trati. Některý rok do toho ještě trochu chumelilo nebo naopak poprchalo. A to pak teprve býval pěkný mazec na mokrém a kluzkém ledě.
 

    „Valaška“, jak jsme my, tehdejší diváci, tuto soutěž důvěrně nazývali, byla od svého vzniku do roku 1981 volným národním podnikem. Počínaje rokem 1982 již byla pořádána jako podnik mezinárodní. Avšak její výsledky se i nadále nepočítaly do žádného mistrovství nebo přeboru. Dalším důležitým mezníkem Valašky byl rok 1987, kdy byla zařazena do seriálu Alpe Adria Rallye Cup (AARC), v němž setrvala až do svého posledního závodu v roce 1990.

     AARC bylo mezinárodní sdružení pořadatelů z Itálie, Jugoslávie, Rakouska a ČSSR, které společně a na základě dobrovolnosti organizovalo podle mezinárodních sportovních řádů FISA soutěže AARC. Od roku 1988 do AARC přistoupila NSR (Německo).
 

   Od zařazení Valašky do seriálu AARC si otrokovičtí pořadatelé slibovali rozšíření startovní listiny o zahraniční jezdce, kteří se pravidelně soutěží AARC zúčastňovali, zvýšení již tak vysoké popularity a úrovně naší jediné pravidelné zimní automobilové soutěže, pro diváky hodnotnou podívanou a výborné sportovní zážitky.
 

   
     S odstupem času je možno říci, že všechna tato očekávání se jim i nám divákům opravdu bohatě naplnila. V seriálu soutěží pro rok 1987 byly mimo Valašky zařazeny soutěže Rallye del Pane (Itálie), Int. Delta Rallye (Jugoslávie), Int. Rallye del Colli Gorizoani (Itálie), Int. Kompass Rallye (Jugoslávie), ARBÖ Kärntner VARTA Rallye (Rakousko). Seriál závodů uzavírala legendární československá Rallye Vltava, v té době se sídlem soutěže v Příbrami.
 

Rok 1980 – Kvaizar a 130RS – foto Jiří Foltýn

   
   Vstup československých posádek do AARC v roce 1987 byl více než úspěšný. V absolutním pořadí obsadila posádka Sivík – Nesrstová s populární a úspěšnou Škodou 130 RS 2. místo se ziskem 192 bodů. Vítězná německá posádka Bannert – Buchecker na podstatně výkonnějším Opelu Ascona 400 získala o pouhé čtyři body více. Posádka na třetím místě již na naše ztrácela 62 bodů. Ve skupině B obsadil Sivík 2. místo a ve třídě B6 do 1600 cm³ pak místo 1. Další Čechoslováci Vraj s Nerušilem se Škodou 130 obsadili v absolutním pořadí se 116 body místo 6. Svoji skupinu A i třídu A do 1300 cm³ tato posádka vyhrála.
 

     Seriál AARC pro rok 1988 byl rozšířen na 10 závodů, z toho v ČSSR byly dva – Rallye Valašská zima a Rallye Šumava, v Jugoslávii také dva – INA Delta a Kompass, v Itálii čtyři – Adria, San Marino, Piancavallo a Verona a po jednom závodu v Rakousku – Varta Rallye a Německu – Rallye Bayreuth.

     Pro rok 1989 zůstal počet i místa konání soutěží shodné s rokem předchozím, pouze Rallye Šumava (s centrem soutěže Klatovech) nahradila Rallye Vltavu. Ze všech deseti soutěží se do konečného hodnocení podle propozic AARC a klíče, stanoveného pro bodování, počítalo pět nejúspěšnějších umístění. Aby byla posádka hodnocena v celém seriálu, musela absolvovat minimálně tři zahraniční starty.
 

     Trať Valašky nebyla značena, úseky tratě byly vymezeny časovými kontrolami (ČK) a tehdy ještě běžně používanými tzv. průjezdními kontrolami (PK). Samozřejmě, že byly zařazeny rychlostní zkoušky (RZ). Pro pohyb po určené trati platil itinerář vydaný pořadatelem. Mimo úseky RZ byly posádky povinny dodržovat platná pravidla silničního provozu. Jejich porušení, zejména překročení povolené maximální rychlosti, mohlo být pokutováno příslušníky VB. V případě hrubého porušení pravidel dokonce hrozilo posádce vyloučení ze soutěže. Pokud byla rychlost měřena za přítomnosti delegovaného činovníka soutěže, došlo k potrestání posádky bodovým hodnocením v soutěži. O negativním výsledku měření se posádka dozvěděla v nejbližší ČK. Při nedodržení předepsané tratě podle itineráře, vynechání kterékoliv ČK nebo PK, stejně jako příjezd do tohoto bodu z jiného, než itinerářem určeného směru nebo při ztrátě jízdního výkazu, následovalo vyloučení ze soutěže.
 

     V době, kdy byla soutěž pořádána, se souboje posádek odehrávaly na mnoha rychlostních zkouškách. Některé byly použity jen jednou, jiné se dočkaly několikerého opakování nebo drobných úprav. Mnohé z nich se již z různých důvodů nejezdí. Jsou však mezi nimi i takové, které se dodnes zachovaly a jsou používány (byť i ve zkrácené nebo změněné podobě) při současných závodech – Barum Rallye, Valašská Rallye, Rallyesprint Kopná. Mimo klasických zkoušek byly i na Valašce několikrát použity tehdy velice módní zkoušky na okruhu. Patřil mezi ně např. Velký Ořechov resp. Doubravy (jednalo se o shodný okruh, jehož název se lišil podle místa startu), okruh okolo n.p. Rudý Říjen v Otrokovicích, Provodov, Lukov nebo Slušovice. Vzhledem k tomu, že posádky na okruhu vždy absolvovaly minimálně dva průjezdy, měl divák, který si našel „šikovné“ místo, možnost vidět posádky vícekrát a v přímém souboji. O dramatická předjíždění na sněhem nebo ledem pokryté trati nebývala nouze. Mnohé pokusy také končily nedobrovolným výletem do hlubokých a kyprých sněhových závějí. Sem tam se podařila i kolostřešní kombinace, obzvláště v rychlých pasážích slušovického okruhu. Díky sněhu v okolí tratě se většinou vozům moc nestalo.
 

Diváky i jezdci velice oblíbená, jediná klasická zimní soutěž v ČSSR, Rallye Valašská zima bohužel skončila svoji existenci 15. ročníkem v lednu 1990.
 

     My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme jako diváci mohli Valašku navštívit a vidět na vlastní oči souboje tehdejších předních jezdců, už jen vzpomínáme na vysoké sněhové závěje kyprého prašanu, kterými jsme se museli prodírat na prázdná divácká místa a do kterých se soutěžní vozy, v případě výletu mimo trať, zapíchly až po zadní nápravu. Kdo chtěl získat program a aktuální startovní listinu, musel nasednout do auta, zajet si jej do Otrokovic koupit a zajít si na ředitelství soutěže ručně startovku doplnit a opravit. Žádný internet a kompletní servis doma u stolu.
 

     Nedá se také zapomenout na doslova severské mrazy, kdy při XII. ročníku v roce 1987 klesala po celý pátek teplota tak, že v noci dosáhla neskutečných – 27 ˚C. Ráno jsme my diváci, ale i mnohé posádky, měli problém s natočením ztuhlých motorů. Když jsme po cestě z domova k závodní trati „vypadli“ u Fryštáku z mlhy a nesměle mžourající sluníčko zvedlo teplotu na pouhých -20˚ C, pochvalovali jsme si, jaká že je to paráda. Velkým zážitkem byla pro diváky „výuka“, kterou svým způsobem jízdy zdarma zajistil známý a všemi diváky oblíbený norský jezdec John Haugland se Škodou 120 LS. Tento severský lišák obul přední nápravu do úzkých pneumatik 135/13, které se zařízly do rozbředlého sněhu, vedly přesně vůz a vytvářely stopu pro zadní hnanou nápravu, obutou do pneu 155/13. Tam kde ostatní jezdci měli vytočenou trojku, jel on se zařazenou čtyřkou a motorem, točícím o mnoho otáček méně. Stejným zážitkem byla zoufalá snaha německého jezdce Mattiga na silném Opelu Ascona 400, který se marně snažil rovnocenně bojovat s Václavem Blahnou, jedoucím s prototypem Škoda 160 MTX v barvách Agroteamu Slušovice.
 

     Protože v ČSSR nebylo povoleno použití pneumatik s hroty, vyrobil Rudý Říjen pro zimní podmínky závodní pneumatiky ze speciální směsi s označením OR 32. Tyto pneumatiky používali naši reprezentanti rovněž při zahraničních startech na dalších zimních soutěžích (například Rallye Baltika nebo Ruská zima). Dvaatřicítky měl obuté i zmíněný speciál, který přiváděl Mattiga doslova k šílenství. Němec střídal gumy, zkoušel řetězy, ale Blahna mu stejně na slušovickém okruhu „naložil“ při třech průjezdech téměř celé jedno kolo. Jindy zase nebyl problém vidět spolujezdce nebo diváky, zatěžující při jízdě do kopce po zledovatělé trati hnanou nápravu tím, že seděli na vhodném místě na kapotě vozu (např. na známé RZ Barák). Servisní stání dnešního typu se skládacími stany a velkými doprovodnými vozy byla teprve vzdálenou hudbou budoucnosti. Servis jezdci i mechanici prováděli na otevřeném zasněženém prostranství před ředitelskou budovou n.p. Rudý Říjen pouze za svitu lamp veřejného osvětlení nebo klasických baterek. Elektrocentrály měly jen někteří zahraniční závodníci. Do toho všudypřítomný sníh zespodu nebo i svrchu a slušná „kosa“. Auta tehdy po technické přejímce zůstávala stát přes noc na nekryté ploše UP. V některých týmech se ráno odehrávaly malé sportovní tragédie, když promrzlé motory vozů úporně odmítaly nastartovat.

     Závěrem snad jen smutné povzdechnutí, že tato kvalitní, ojedinělá a jezdci vyhledávaná a navštěvovaná soutěž se již nejezdí. Toto malé moravské „Monte Carlo“ mělo spoustu příznivců jak mezi domácími, tak i zahraničními jezdci a hlavně diváky.

(publikováno na serveru eWRC.cz 11.02.2009)