Je pátek 9. října 2009. Den, kdy se „smečka“ 150 soutěžních vozů – pamětníků, letos doplněná o vozy kategorie WRC do roku výroby 1999, opět postaví na trať již 7. ročníku Rallylegend San Marino. Naše kroměřížská rallyefans company nesmí chybět, i když na rozdíl od některých jezdců okolí tratě navštíví teprve po třetí. Pohled z okna pokoje po rozhrnutí závěsů říká, že počasí je stejné jako v předchozích dvou dnech, tedy přívětivé, obloha bez mráčku a slunce přiměřeně silně šlape na plyn. Po včerejším večerním posezení před hotelem u červeného vínka, které se trošku protáhlo, nám znamenitě chutná tradičně pojatá a stále stejná hotelová snídaně. Samozřejmě, že při jídle dolaďujeme plány na celý den. Takže nejdříve druhý díl přejímek s případnou návštěvou a prohlídkou servisů, pak UPéčko a před večerem odjezd na vybranou vložku.

     Loňský i předloňský pátek byl od rána až do pozdních odpoledních hodin vyhrazen administrativním a technickým přejímkám. Letos pořadatelé rozložili přejímky na dva dny, počínaje čtvrtečním odpolednem do večerních hodin s pokračování v pátečním dopolední. Současně byly v pátek povoleny oficielní seznamovací jízdy. Pro všechny diváky bylo novinkou, že od pátku pořadatelé uplatnili nový, jak jinak než ekonomický, systém regulace diváků na ploše, kde přejímky probíhaly. Samotný prostor, pořadateli v programu označený jako „rally village“, byl proti ročníkům dřívějším podstatně zmenšen. Na rozlehlé asfaltové ploše, s výjimkou některých legendárních jezdců (Kankkunena, Grönholma, Volty, Biasiona apod.), nejsou umístěna žádná jiná servisní stání závodních týmů. Určitou část plochy zabírají stánky s knihami, časopisy a DVD s rallye tématikou, modely závodních vozů, sportovním oblečením a tomu podobnými věcičkami. Ve dvou stáncích se prodávají avizované vstupenky v podobě různě barevných náramků, podle jejichž barvy je umožněn vstup do prostoru přejímky, uzavřeného parkoviště případně i na dvě placené rychlostní zkoušky. Již krátce před polednem je jasné, že pořadatelé hrubě podcenili zájem diváků, protože jim došly určité druhy označení, o DVD a machršňůrkách, které byly součástí balíčku za 25 euro, ani nemluvě. Další část asfaltové plochy zabírá startovní rampa, pořadatelské „akční“ stany a také rozměrný stan, určený pro občerstvení diváků. Na jedné straně startovní rampy stojí Porsche německého jezdce Dr. Brandenburga, se kterým se v roce 2007 zúčastnil Transsibiřské rallye. Vůz má vysoký podvozek a mohutné pneumatiky, které se vzhledem spíše hodí pro malotraktor. Střechu sporťáku zdobí držáky s masivní lopatou a rýčem. Pro Sibiř výbava určitě neocenitelná, na zdejší tratě pouze váhu zvyšující doplňky. Poprvé v životě na tomto sporťáku vidím vpředu i vzadu zakomponovaný naviják. Protilehlá strana rampy hostí vůz stejné značky, ale ten má klasický podvozek. Nad dveřmi je možno číst jména posádky, která s vozem kdysi v minulosti závodila – pilot Jacky Ickx, copilot Claude Brasseur (pro méně znalé či později narozené – jedná se o bývalého belgického jezdce F 1 a cestovních vozů a populárního francouzského filmového herce).
 

    Plocha vyhrazená pro přejímky je místo loňského mlíka ohraničena ocelovými zábranami typu Barum rallye. Ten kdo se chce za ně legálně dostat, musí v určeném stánku složit 10 euro, na ruku obdrží nesnímatelný modrý náramek s logem soutěže a při vstupu je zkontrolován ostřížím zrakem stále přítomných pořadatelů. Bez náramku, brčálové foto vesty nebo příslušné novinářské či fotografické visačky se do tohoto prostoru nedostane ani myš. Pokud někdo vychytrale kdesi „za bukem“ přeleze zábrany, je stejně dříve či později bdělými a permanentně kroužícími pořadateli odchycen a slušně, avšak nekompromisně vyveden (samozřejmě s informací, kde je stánek s příslušnými vstupenkami). Kladný výsledek tohoto postupu je vidět v tom, že mezi velkým množstvím přijíždějících, kontrolovaných a odjíždějících vozů se pohybuje mnohem méně diváků, než tomu bylo v ročnících předchozích. Atmosféra vládne silně závodní, již tak horký vzduch je dále zahříván a sycen výfukovými plyny (kdepak nějaké katalyzátory) a doslova se chvěje, když kolem nás s hlasitým basovým doprovodem výfuku projíždí Stratosy nebo Porsche. Technici pracují nepřetržitě a vůbec se nenechávají ovlivnit mumrajem, který vládne okolo jejich stanu. V klidu listují v dokladech a hledají na autech potřebné identifikační znaky.
 

     Po skončení přejímky vozy značně omezený prostor ihned opouštějí a odjíždějí do svých servisních stání. Tato jsou, k naší rozmrzelosti, rozeseta po celém blízkém, ale hlavně vzdálenějším okolí sportovní haly na sebemenším vhodném plácku. Ta nejvzdálenější zahlédneme až při odjezdu na večerní vložku. Doba stanovená k provádění přejímek je v pohodě proti původnímu harmonogramu prodloužena minimálně o půl hodiny. Mechanici belgického jezdce Olczyka na Peugeotu 205 T6 zřejmě řeší nějaký zapeklitý technický problém, protože ke stanu komisařů najíždí s vozem snad čtyřikrát. Po poslední návštěvě je vůz přece jen převzat a zpocení mechanici jej šťastně odváží do svého servisního stání.

     Naši čtyřku na čas rozdělují odlišné sféry zájmů. Já s Pepou celkem v poklidu sledujeme cvrkot kolem probíhajících přejímek, sem tam se mi daří získat novou podpisovou trofej na čepici (Grönholm, Liatti, Tabaton). Mimo toho se snažím nachytat záběry do čerstvě zakoupené videokamery. Nowi a Spaceman už takový klídek nemají, protože vášnivý fotograf a náruživý sběratel podpisových karet musí být neustále ve střehu. Je pravdou, že se oběma skutečně daří. Naši squadru letos až na místě doplnil kroměřížský jezdec historik rallye Vlastimil Kubíček se svou paní. Podlehli našemu líčení Rallylegend a přijeli se podívat, jak jinak než stylově Fiatem, i když Ducatem. Soutěžní VAZ po náročné sezóně odpočívá doma v dílně. Se svým věkovitým závodním Fiatem také přijíždí ještě věkovitější stařík, kterého jsme měli tu čest poznat již minulý rok. Auto se nezměnilo. On je však na rozdíl od loňska oblečen v zánovním rudém overalu a v autě je s ním ještě spolujezdec.
 

   
     Pro uzavřené parkoviště, kam budou všechny vozy před startem do závodu odstaveny, zvolili tentokrát pořadatelé část plochy na běžecké dráze stadionu, který leží v bezprostředním sousedství sportovní haly. Pro diváky se jedná o placený prostor, kam se dá vstoupit pouze dvěma samostatnými vchody. Když sem přicházíme my, není ještě u vchodu po pořadatelích ani památky. Přestože nás po celodenním popocházení už docela pobolívají nohy, šplháme až do horní části tribuny a přecházím na její druhou stranu až nad bránu, kudy postupně na plochu začínají vjíždět soutěžní vozy. Tady konečně usedáme na lehce omšelé plastové sedačky a sledujeme dění v uzavřeném parkovišti.
 

   
     Celou plochu máme před sebou jako na dlani. Zpočátku to vypadá, že tam vládne určitý systém a řád. Dva aktivní pořadatelé posílají najíždějící vozy střídavě doleva či doprava, podle jejich startovních čísel. Další je pak řadí do dvou řad vedle sebe. Pak se to však nějak postupně zadrhává a nejen my, ale zřejmě i pořadatelé trochu ztrácí přehled. Aby to bylo ještě zajímavější, přibývají na ploše mezi vozy zástupy diváků, kteří se tam naprosto bezhlavě a hlavně úplně zbytečně motají, postávají a překážejí. No ale i tak se nakonec daří dostat na určená místa všechny vozy. Na ploše jsou samozřejmě i oba vozy českých posádek. Postupně utichá rachot motorů a nastává pomyslné odečítání času do doby startu celého závodu.
 

     Celá naše parta se přemísťuje k bohatě zásobenému bufetu uvnitř sportovní haly, kde si v klidu a s výhledem na krytý plavecký bazén dopřáváme dobré kafíčko. Vlastík Kubíček se přitom představuje jako nevyčerpatelná studna, plná různých veselých historek a zážitků ze závodů, kterých ve své závodní kariéře absolvoval nespočet.

     Sedí se nám dobře, historky jsou zábavné, ale pomalu se blíží čas, kdy je potřeba se zvednout a vyrazit na místo RZ Poggio Casalino, které jsme si vybrali při našich včerejších seznamovacích jízdách. Vlastik, který má svého Fiata od včerejška zaparkovaného v dnes již uzavřené zóně kousek od haly, se rozumně rozhoduje, že ze zóny nebude vyjíždět a proto půjdou s paní na vložku The Legend pěšky. Až při setkání doma se dozvídám, že je k vložce zdarma odvezl pořadateli přistavený elektrobus. Naše vizuální paměť podpořená paní gépéeskou docela dobře slouží, takže svůj cíl včas a bez problémů nacházíme. Cestou míjíme pořadatelský post, kde se hoši teprve chystají otevřít kasu na výběr vstupného. I když máme potřebné označení, netušíme čemu právě unikáme! Sjíždíme po klikaté asfaltce, v dohledu trati auto otáčím a parkuji před ostatní auta na krajnici. Vysedáme a údolí pod námi nás vítá diváky obsypaným přejezdem přes hlavní cestu a také zvukem plně jedoucí motorové pily. Čeká nás jen krátká cesta z kopce a pak šplhání do protějšího svahu. Protože předpokládáme, že se k autu vrátíme až pozdě večer, je potřeba pobrat do batůžku všechny potřebné věci včetně jídla a pití. Můj „vypadlý mozek“ však způsobuje, že i když se obloha začíná kabonit a šedne, nechávám v autě nejen deštník, ale i čepici a nepromokavou větrovku. To se mi později málem vymstí.
 

      Jdeme jen kousek z kopce, přecházíme dvakrát trať a po „ničemné“ louce šplháme do poměrně strmého svahu, odkud předpokládáme pěkný rozhled. A to si pište, že je! Nowi se však hrne ještě výš, kde, jak poznamenává, jsou slušně namotané serpentiny. Do kapsy dostává vysílačku, tak se po chvíli dozvídáme, že to není ono a že se zase vrací. Míjí nás a pokračuje do levotočivé zatáčky pod kopcem. Naše rozhodnutí zní zůstat na místě. Uvidíme po průjezdu prvních vozů, jak to bude vypadat. Začínám věřit, že se dějí zázraky. Ukazuje se totiž, že na svahu kousek pod námi sedí naši známi z Ostravska, se kterými jsme se poznali vloni, jak jinak, než na vložce RallyLegend. Při povídání o zážitcích z uplynulé motoristické sezóny nám čas docela pěkně utíká. Hovor občas opravdu nepříjemně přerušuje zvuk připomínající vytočenou motorovou pilu. Jenže to není pila, ale v nedalekém ležení místních mladých diváků postavený skútr, samozřejmě bez tlumiče výfuku. Občas jej některý mlaďoch nastartuje, vytočí motor do maximálních obrátek, předvádí u něj jakési tanečky a zřejmě má pocit, že je mistr světa. No my si to nemyslíme a zřejmě se to nelíbí ani našim italským sousedům. Odhaduji to podle tohoto, že od Italů na jeho adresu putují různé výkřiky, proložené jedním výrazem, kterému dobře rozumím – kretíno!
      Je téměř tma a obloha těžkne tmavými mraky, které snad jenom já sleduji znepokojivým pohledem. Za našimi zády na vysokém skalnatém ostrohu září do tmy hlavní město San Marino s krásně osvětleným hradem a v serpentinách nad námi se konečně ozývá práskání výfuků prvních předjezdců. Současně s jejich příjezdem se k mé nevoli nebe začíná pomalu otvírat a spouští se zatím drobné dešťové kapky. Tak a kde je můj deštník a větrovka! Spaceman chce podat větrovku, hrábnu pro ni tedy do batůžku a sláva, jsem zachráněn. Nowi odkráčel dolů fotit a nevzal si svoji zánovní větrovku „firmy“ eWRC.cz. Tak šup na sebe a jedééém hoši, jedem! Je pravdou, že mokrá asfaltka téměř žádnému legendárnímu jezdci z řad předjezdců starosti nedělá a ženou své vozy z kopce do klikatých zatáček jako na suchu. Na konci delší rovinky se musejí v plné rychlosti protáhnout retardérem, tvořeným třemi objemnými balíky slámy. Hned za nimi následuje téměř pravoúhlá zatáčka doleva kolem domu, zase dva balíky slámy, rychlé levé odbočení na šotolinový úsek, rovina končící dlouhou pravou zatáčkou ukončenou nájezdem na úzký dlážděný most nad hlubokým korytem potoka. Další hodně hrbatá šotolina jezdce přivádí zpět k asfaltové silnici, kde po případném větším či menším skoku přes hlavní asfaltovou cestu pokračují dál po úzké, klikaté a uskákané asfaltové cestě, aby po ní vystoupali až na vrchol protějšího kopce, kde nám světla vozů mizí z dohledu.
 

   
     Po předjezdcích, s vozy označenými písmeny, projíždějí WéErCéčka. Rovněž tito střelci jedou, jakoby závodění nepověsili na pomyslný hřebík již před několika lety. Déšť na chvíli ustává, chvíli přidává na intenzitě. Se zvyšujícími se startovními čísly se teď již hodně mokrá asfaltka stává pro mnohé jezdce tvrdým oříškem. Mezi balíky slámy se trefují jen taktak a v zatáčce u domu se některým daří předvádět docela obstojné hodiny. Náš divácký post se postupně ukazuje jako méně vhodný, protože nás stále více oslňují světla vozů a díky velké tmě už jen stěží rozeznáváme startovní čísla (já už i typy vozů). Tak se přesouváme pod kopec k zatáčce u domu. Diváků je tu i přes nepřízeň počasí stále hodně, takže výhled je hodně omezený. Další změna postu nás proto vede za zatáčku k nájezdu na šotolinu. Tady zjišťujeme, že zvládnutí rychlého nájezdu na šotolinu bylo asi pro některé jezdce úkolem velice náročným. Svědčí o tom slušně rozoraná travnatá krajnice na pravé straně nájezdu. I tady je pořád ještě hodně diváků, ale je vidět kus trati. Shodujeme se na tom, že v našich domácích podmínkách by byla minimálně polovina zdejších diváckých míst hustě zamlíkovaná a olepená cedulemi se zákazem vstupu. Na to, že jsme téměř uprostřed horkokrevného italského kontinentu, se diváci chovají slušně, zdržují se ve vyhrazených prostorách a pořadatelé s nimi nemají téměř žádnou práci. Pomalu se blíží konec závodního pole. Z našich dvou posádek jsme zahlédli pouze Vojíkovy s Mini Morissem. A kde je stotřicítka? Od Vlastika z vložky The Legend dostávám SMSku, že kolem nich vůbec neprojela. Tak to je špatné, vypadá to, že se opakuje nešťastná loňská anabáze. Dohadujeme se, jestli je povolena superally. Pokud jo, tak snad uvidíme Škodovku v akci zítra. S foťákem plným záběrů a jen lehce navlhlou mikinou přichází Nowi. Přemýšlíme, zda zůstat na druhý průjezd, ale protože to vypadá, že déšť hned tak nepřestane, volíme taktiku „kdo uteče, vyhraje“. Při odjezdu míjíme velké množství diváků, kteří v dešti pěšky šplhají do kopce a jdou kus po prázdné cestě ke svým autům. Po výjezdu na vrchol kopce se záhada vyjasňuje. Pořadatelé u místa, kde vybírali vstupné, silnici z nějakých, pro nás nepochopitelných důvodů, zcela uzavřeli. Tím donutili značné množství diváků odstavit všude možně i nemožně svá auta a jít poměrně daleko k vložce pěšky. Přilehlá vesnice proto oslova praská ve švech parkujícími auty.

     Při průjezdu skrze město San Marino, litujeme mechaniky, kteří jak už jsem uvedl, mají svá servisní stání na všech možných i nemožných místech. Mnohé týmy ani nemají žádné stany. V tomto počasí musí být jejich práce pěkná rasovina.

     Déšť je vytrvalý, a když se blížíme k Rimini, mění se na docela solidní liják, se kterým mají hodně práci i stěrače, jedoucí na nejrychlejší chod. U hotelu se však déšť přece jen trochu zmírní, takže přesun z vozu do pokoje není tak dramatický. Tady ovšem vyvstává malý problém, kde a hlavně jak usušit mokré bundy, deštníky, boty a další oděvní součástky. Na závěr náročného dne otvíráme plechovkové Radegasty a Pepa přidává nezbytného Myslivce. Nowi žhaví notebook a za okamžik již sledujeme výsledky dnešní etapy. Je to neuvěřitelné, ale po dnešních čtyřech vložkách jsou na prvních třech místech absolutní klasifikace domácí posádky s vozy z poloviny startovního pole. Vede posádka Cesarini – Zona, st. č. 99 (Ford Escort RS z roku 1973), na druhém místě jsou Zanotti – Pelliccioni, st. č. 104 (Opel Kadett r. 1979) a na místě třetím (mimochodem všemi diváky okolo trati bouřlivě pozdravovaní) vítězové ročníku 2007 Rosati – Toccaceli, st. č. 46 (Talbot Lotus r. 1981). Tož tak je to, když silněji zaprší. Ráno nebudeme muset moc brzo vstávat, protože tady se drží čas návštěvy kostela a pak ve startovním poli jsou vozy i jezdci dřívějšího data výroby. Takže se startuje až v poledne.
 

(publikováno na serveru eWRC.cz 13.11.2009)